Dvacet let jste hrála házenou. Čím vás tento sport vybavil do života?
Byla jsem hubené děvčátko, které plakalo před každou hodinou tělocviku. Kromě pár svalů mi házená dala především mentální sílu, nezapomenutelné kolektivní zážitky a přátele na celý život.

Máte i teď prostor na aktivní odpočinek?
Ačkoliv je to někdy složité, musím si ho udělat. Bez pohybu mi nefunguje dobře mozek a jsem protivná, takže mi moji blízcí ochotně s vytvořením takového prostoru pomáhají.

Ve své advokátní praxi se věnujete mimo jiné problematice sportu. Co považujete za nejpalčivější problémy?
Těžká otázka na krátkou odpověď. Za nejpalčivější považuji všechny právní otázky spojené s vedením sportovních klubů – od odpovědnosti za škodu, přes interní řízení a kontrolní mechanismy, až po smluvní agendu a spolupráci s členy či partnery. V praxi se stále setkávám s nedostatky, které mohou mít pro klub zásadní dopady. Ve většině případů jsou způsobené tím, že dobrovolní funkcionáři vedou kluby a svazy často bez právního vzdělání či podpory, v časové, finanční nebo personální tísni – ve volném čase, na úkor práce i rodiny.

A teď z jiného než právního pohledu – jak vnímáte data o pohybové zdatnosti dětí z poslední doby? Můžete rozvést svůj výrok: „Sport a pohyb jsou důležitou součástí našeho života. Moje generace to přirozeně chápe, strávili jsme hodně času venku na hřišti a návyk na radost z pohybu známe. U našich dětí je to ale složitější.“?
Složité je to v tom, že pro dnešní děti není přirozené trávit celé odpoledne po škole samy venku. Některá hřiště na sídlištích úplně ztichla a zarostla trávou. Je to o nás rodičích, abychom jim tenhle návyk pomohli vytvořit. Nejen ve velkých městech je ale pro rodiče nepřijatelné, aby se tam dítě pohybovalo samo, bez dohledu. A bohužel ne všichni rodiče mohou sedět celé odpoledne u hřiště. Za našeho dětství to bylo jiné – běhali jsme po sídlišti a domů jsme šli, když nás máma zavolala z balkónu na večeři.

Jaká je podle vás cesta ke zmírnění tohoto trendu?
Bohužel v tuto chvíli nevidím jinou než zapojení rodičů. Myslím, že většina rodičů chce být v tomto ohledu aktivní, ale ne všichni mohou.

Co vás vedlo k tomu stát se porotkyní v grantovém projektu SPORTUJOU, jehož cílem je (nejen) finančně podpořit sportovní projekty zaměřené na širší dětskou komunitu v místě jejich působení?
Upřímně – zvědavost. Jsme kreativní národ a zajímá mě, co jsou kluby schopné na lokální úrovni s omezenými zdroji vymyslet.

Kolik odhadujete, že přijde do druhého ročníku grantového projektu SPORTUJOU, ve kterém rozdělíte 5 iniciativám 250 000 Kč, přihlášek?
Myslím, že více než loni (pozn. red.: do prvního ročníku přišlo 77 přihlášek). Každopádně se začínám trochu bát, že bude těžké vybrat ty nejlepší.